Jan Urban JARNÍK (* 25. 5. 1848 Potštýn nad Orlicí, + 12. 1. 1923 Praha) - český filolog, překladatel a romanista

Jarník patřil k zakladatelské generaci českých romanistů, kteří se zasloužili nejen o vybudování české romanistiky, ale i o navázání dobrých styků se sedmihradskými Rumuny. Byl jedním z prvních zahraničních badatelů, kteří se zajímali o minulost a etnickou příslušnost obyvatelů nově se rodícího státu. Bylo to v době, kdy se do Sedmihradska vystěhovala i řada českých rodin, které zde hledaly obživu a jejichž potomky je možné zde nalézt do dnešních dnů.
Za svých vysokoškolských vídeňských studií se zaměřil na dva zcela rozdílné jazykové okruhy. Jednak na sanskrt, jednak na srovnávací lingvistiku románských jazyků, jejichž hlubší poznání si vybral za svoji životní dráhu. Po ukončení studií a pobytu v Paříži (1874) začal působit na místě středoškolského profesora v Leopoldově, přičemž se ale nadále věnoval intenzívně studiu románských jazyků.
Po rozdělení university roku 1882 byl povolán do Prahy na její českou část a působil zde jako mimořádný a od roku 1888 jako první řádný profesor romanistiky. Vykonal několik krátkodobých cest mezi sedmihradské Rumuny. Nezajímal se pouze o jejich jazyk, ale i o minulost, zvyky, etnické vazby apod. K nim se pak přidružil i zájem o velmi specifické evropské etnikum - Albánce.
Jarník vydával přímo v Rumunsku jejich lidové písně a básně, překládal do rumunštiny české spisovatele (například B. Němcovou) a o Rumunech a svých zážitcích z cest publikoval hodně i v Čechách ve Světozoru, Ostnu a dalších listech.
Za 1. světové války byl známý tím, že pečoval o zraněné a nemocné rumunské vojáky. Rumuny byl velmi ctěný a vážený, považovali ho za jednoho z nich. Proto byl také jmenován čestným členem Rumunské akademie věd v Bukurešti.

 

Mikoláš ALEŠ (* 18. 11. 1852 Mirotice u Písku, + 10. 7. 1913 Praha) - český malíř a ilustrátor

Oficiálních poct a uznání se M. Aleš nedočkal, zato bezvýhradného uznání a úcty uměleckých přátel a hluboké lásky prostých lidí. Tak jako snad žádný malíř se stal umělcem opravdu národním svou tvorbou, postojem i odezvou svého díla v nejširších vrstvách. Aleš vyšel z rodiny i kraje spjatého s husitskou tradicí a zároveň s lidovou písmáckou vzdělaností. Tohle ovzduší formovalo jeho charakter i spontánní talent. Ale už na Akademii se střetl s uměleckými "tmáři", jak sám nazýval zkostnatělé konzervativce ve vedení školy, a s nepochopením se potýkal celý život. Jeho vzrušené, živé, silné obrazy kritika odmítala. Pochopit a ocenit je dokázaly teprve následující generace.
V popředí jeho tvůrčích snah stála historie národa. Vrcholem, ale zároveň mezníkem Alšovy tvorby se stal cyklus Vlast, který spolu s F. Ženíškem vypracoval pro Národní divadlo. Cyklus znamenal naplnění Alšových snů, ale zároveň i trpké zklamání - porota nakonec nedovolila, aby malíř své návrhy sám realizoval.
Aleš se obrací ke knižní a časopisecké ilustraci - pro Květy, Světozor, Zlatou Prahu i humoristický Šotek - vytváří hrdinské postavy národní minulosti, husitské bojovníky, ale i svérázné lidové typy. Podle Alšova návrhu vzniklo také na 60 loutek oblíbeného loutkového divadla. A kdo by neznal půvabný Alšův Betlém.
K monumentálním dílům pak M. Alšovi dávali příležitost především architekti. Zdobil fasády řady význačných staveb v Praze, Plzni, Písku, Vodňanech i jinde. Z jeho pláten zůstává nejznámější Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem.

Otakar HOSTINSKÝ  (* 2. 1. 1847 Martinoves u Budyně, + 19. 1. 1910 Praha) - český estetik a hudební vědec

Zakladatel moderní české estetiky a hudební vědy působil po studiích filosofie v Praze a v Mnichově od roku 1874 jako šlechtický vychovatel v Rakousku, Německu a Itálii. Roku 1877 byl jmenován docentem na pražské universitě a současně konal umělecko-historické přednášky na malířské akademii, umělecko-průmyslové škole a na konzervatoři. Universitním profesorem byl jmenován roku 1883.
Celý život se podílel na organizování národního kulturního života. Přispíval do Dalibora, Hudebních listů, Pokroku, Lumíru, Osvěty, Květů, Národních listů a dalších časopisů. Byl propagátorem moderních hudebních směrů, reprezentovaných ve světě Richardem Wagnerem, u nás pak zejména B. Smetanou (Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu). Předsedal Národopisné společnosti českoslovanské a Filosofické jednotě.
Ve svých estetických názorech vyšel z Herbarta, podle Arne Nováka však "zachovává vůči německým pokračovatelům přísně konkrétnost". Hostinský obohatil své estetické poznání a myšlení z mnoha moderních zdrojů, ať už přírodních věd, hudební teorie či z dějin umění vůbec. "Tak stala se mu estetika z Herbartovy nauky o krásnu vědou o konkrétním umění.
Svou estetickou koncepci vyložil Hostinský v německém spise Herbarts Aesthetik a v menší české práci O významu praktických ideí Herbartových pro všeobecnou estetiku. Na základě universitních přednášek vydal jeho žák Zdeněk Nejedlý O. Hostinského estetiku, ovšem "namnoze s dohadovou rekonstrukcí mistrových zásad".
Byl autorem řady hudebně historických prací (Jan Blahoslav a Jan Josquin, O úloze naší historické literatury hudební). Po přelomu století se věnoval vědeckému studiu lidové písně (Česká světská píseň lidová, 36 nápěvů světských písní českého lidu z 16. století). Je také autorem libreta k Fibichově Nevěstě messinské.

Alois JIRÁSEK (* 23. 8. 1851 Hronov, + 12. 3. 1930 Praha) - český prozaik a dramatik

Tvůrce našeho historického realistického románu A. Jirásek po ukončení gymnaziálních studií váhal mezi zálibou v malířství, pro něž měl skutečný talent, a náklonností k historii. Zvolil nakonec studium dějin na pražské universitě. V Praze se seznámil s řadou spisovatelů z okruhu časopisu Lumír a spřátelil se s M. Alšem. Po skončení studia působil 14 let jako středoškolský profesor v Litomyšli. Zde nalezl řadu podnětů ke své tvorbě a měl velký podíl na tom, že se Litomyšl stala významným mimopražským kulturním centrem. Poté působil do roku 1909 na gymnáziu v Praze a zde také napsal většinu svých velkých románů.
Jiráskovo rozsáhlé dílo v podstatě objímá celou národní historii od dob mytických (Staré pověsti české) až po 19. století, ale soustřeďuje se především na tři významná období českých dějin: dobu husitskou (Mezi proudy, Proti všem ad.), dobu pobělohorskou (Skály, Skaláci, Temno, Psohlavci ad.) a na národní obrození (F. L. Věk, U nás ad.).
Úspěch znamenala i dramata (Jan Hus, Lucerna, Vojnarka ad.), hraná na Národním divadle často s E. Vojanem v hlavní roli.
Své pokrokové a vlastenecké smýšlení dal Jirásek neohroženě najevo i v době 1. světové války, když v květnu roku 1917 stál spolu s J. Kvapilem v čele 222 signatářů proslulého Manifestu českých spisovatelů, žádajícího na českých poslancích důsledné hájení národních zájmů. Stejně aktivní byl i při národní přísaze v dubnu roku 1918, která se už otevřeně dovolávala práva na samostatnost. Po vzniku Československa byl zvolen do revolučního Národního shromáždění a v letech 1920 až 1925 byl senátorem za pravicovou národní demokracii. Roku 1925 však odešel do ústraní a o politické dění se už nezajímal.

Josef KALOUSEK  (* 2. 4. 1838 Vamberk, + 22. 11. 1915 Praha) - český historik

Životní vzestup Josefa Kalouska byl vskutku obdivuhodný. Pocházel z chudé rolnické a živnostenské rodiny, učil se ve Vamberku tkalcovství, ale jeho ambice byly podstatně vyšší. Nakonec se dostal do Vídně, kde roku 1859 vyhrál cenu vypsanou vídeňským měšťanem Šebkem za nejlepší stylisticky čistou práci českých žáků na vídeňských školách, kterou věnoval Jiřímu z Poděbrad. Kalousek studoval zprvu polytechniku, ale pak žurnalistiku a historii. Za studií překládal pro Pražské noviny. Stal se předním českým historikem v období státoprávního zápasu, byl prvním životopiscem F. Palackého, jeho pokračovatelem a vykladačem.
Největší vliv mělo na Kalouska rostoucí národní hnutí, které proniklo v 60. letech 19. století na venkov. Stal se členem redakce staročeského časopisu Národ, kde uveřejňoval své příspěvky proticentralistického a protidualistického ražení. Žil u Riegrů v Praze, zde se seznámil s F. Palackým, neboť byl vychovatelem Palackého vnučky Marie Riegrové, provdané Červinkové.
V roce 1868 získal doktorát filosofie a na počátku 70. let minulého století, kdy česká inteligence věřila optimisticky ve státoprávní vyrovnání s Vídní, vydal - jako nedávno habilitovaný docent na pražské universitě - svoji vůbec největší práci České státní právo (1871). V ní chtěl Kalousek poukázat především na to, že české země byly vždy svébytným, státním, mezinárodně uznávaným útvarem a že nikdy nebyly skutečným lénem římskoněmecké říše. A to mělo v historických podmínkách minulého století základní význam. Stal se velmi úspěšným obhájcem a bojovníkem za české státoprávní nároky proti tendenčním výkladům německých historiků.
Jeho zájem o českou otázku ho vedl i k veřejnému politickému vystupování, dokonce se stal v roce 1880 zemským poslancem za rodný kraj. V roce 1887 získal řádné členství v Královské české společnosti nauk, jíž pak byl v letech 1883-90 tajemníkem.
Jeho břitké polemiky (například O obraně knížete Václava svatého proti smyšlenkám a křivým úsudkům o jeho povaze, 1901, Karel IV., Otec vlasti, 1878, O historii kalicha v dobách předhusitských, 1881) za národní zájmy a vypjatý nacionalismus ho svedly i do tábora zastánců pravosti Rukopisů. Vedle prací zaměřených státoprávně se věnoval dějinám selského lidu, kde vytvořil rozsáhlou edici Řády selské a instrukce hospodářské (od 1905), které však nestačil dokončit. Historické dílo Kalouskovo ve své době jak důkladností, promyšleností konstrukce, tak i zpracováním mělo značný ohlas. Zemřel tři roky před koncem 1. světové války, která znamenala také konec Rakouska-Uherska a vznik samostatného československého státu.

Eliška KRÁSNOHORSKÁ  (* 18. 11. 1847 Praha, + 26. 11. 1926 tamtéž) - česká spisovatelka

Elišku Krásnohorskou, vlastním jménem Alžbětu Pechovou, uvedla do literatury i ženského emancipačního hnutí K. Světlá - zprvu jako redaktorku Ženských listů, později jako starostku Ženského výrobního spolku.
Krásnohorská se zasloužila o otevření soukromé dívčí školy v Praze (1890) - prvního dívčího gymnázia v celém Rakousku-Uhersku.
V její básnické tvorbě je nejvýznamnější přírodní a intimní lyrika (sbírky Z máje žití, Ze Šumavy). Natrvalo se však zapsala do dějin české kultury především jako autorka několika libret k operám B. Smetany (Hubička, Tajemství, Čertova stěna), Z. Fibicha (Blaník) a Karla Bendla (Lejla, Břetislav ad.). Bohatá byla i její překladatelská činnost, překládala poezii Puškina a Mickiewicze. Naproti tomu její vlastní dramata neměla úspěch, z prózy psala především dívčí literaturu. Patřila s Quisem a S. Čechem k ruchovcům, ale nedokázala pochopit novější proudy v poezii (bojovala jak proti Vrchlického kosmopolitismu, tak proti nové poezii 90. let 19. století).

 

Tomáš Garrigue MASARYK  (* 7. 3. 1850 Hodonín, + 14. 9. 1937 Lány) - zakladatel novodobého československého státu

Vývoj české společnosti konce minulého století a moderní dějiny zrodu samostatnosti a počátečních let československého státu jsou jen prázdným pojmem, opomineme-li fenomén osobnosti T. G. Masaryka. První president, český vědec, filosof, pedagog, politik a žurnalista, to jsou pouze zkratkovitě vypsána místa v našem společenském životě, do nichž osoba Masaryka úspěšně a výrazně vstoupila.
Narodil se v Hodoníně jako prvorozený syn v chudé rodině Josefa Masárika. Nejužší vztah měl k matce (Terezii rozené Kropáčkové). Do nižší reálky jej rodiče poslali až po přímluvě místního děkana, který poukazoval na chlapcovy mimořádné schopnosti a nadání. Bylo tedy rozhodnuto, že se po škole v Hustopečích vydá na učitelskou dráhu. Přišla však dvouletá odmlka, kdy se krátce učil ve Vídni strojním zámečníkem, ale z učení utekl. Potom byl jako učedník v panské kovárně v Čejči. Nakonec se dostává na studia do německého gymnázia v Brně. Vynikající prospěch mu umožnil získat stipendium a mimo to sehnal výhodné místo vychovatele v rodině policejního ředitele Antona Le Monniera. Masaryk byl v této době natolik finančně zajištěn, že mohl vydržovat na studiích i bratra Ludvíka (od roku 1868). Došlo ale ke konfliktu s vedením gymnázia, jehož příčinou bylo Masarykovo odmítnutí zúčastnit se povinné školní zpovědi, a tak byl z ústavu vyloučen. Naštěstí jeho příznivec a zaměstnavatel Le Monnier byl přeložen do Vídně a Masaryk odjíždí s ním. Od listopadu 1869 studuje Akademické gymnázium. Veškerý svůj čas věnuje intenzívnímu studiu, především jazyků a filosofie. V roce 1872 skládá maturitu a zapisuje se na filosofickou fakultu ve Vídni na obor filologie. O rok později umírá jeho mecenáš, avšak Masaryk okamžitě nachází nové a ještě výhodnější místo (u generálního rady Anglo-rakouské banky R. Schlesingera). Roku 1876 zakončuje universitní studia a odjíždí na cesty (Itálie, Německo). V Německu strávil na universitě v Lipsku jeden rok. Tento pobyt neposkytl Masarykovi pouze rozšíření vzdělání, ale především zde v červnu 1877 poprvé spatřil svoji budoucí životní družku Charlottu Garrigue, dceru bohatého amerického podnikatele z New Yorku. V srpnu před odjezdem do svých domovů došlo k jejich zasnoubení. Masaryk po návratu do Vídně spěchal se zajištěním nezávislé existence. Jako nejschůdnější se mu jevilo získání docentury. Jeho plány byly přerušeny zprávou o Charlottině zranění. Vydal se na cestu do Ameriky, kde pak 15. 3. 1878 snoubenci uzavírají sňatek. Novomanželé se vracejí do Vídně a Masaryk v září 1878 podává habilitační práci, zabývající se problémem sebevraždy. Její knižní vydání (1881) vyvolalo značný ohlas. V květnu 1879 se narodila první dcera Alice, o rok později syn Herbert a roku 1886 syn Jan. Byla to především otázka finančního zajištění rodiny, jež vedla Masaryka k přijetí místa na pražské universitě. Do Prahy přišel s rodinou roku 1882, když došlo k jejímu rozdělení na českou a německou část.
Jeho osobnost se naprosto vymykala a odlišovala názory i vztahem ke studentům, udivoval konzervativní prostředí svými přednáškami k různým, dosud tabuizovaným tématům (sociální problémy, prostituce atd.). Nejinak tomu bylo i v případě jeho manželky, plně emancipované Američanky. Přes tuto rozdílnost a některé rozpory byl však od počátku českou společností přijímán a respektován. Roku 1883 začal redigovat vědecký časopis Athenaeum, na jehož stránkách publikoval s vlastním výkladem Gebauerovu stať navrhující nové a precizní ověření pravosti Rukopisů zelenohorského a královédvorského. Tak vyvstal nejprve střet, který postupně přerostl v celonárodní aféru, kde proti vědecké pravdě stál vlastenecký cit a národní politika. Rozhodnými argumenty a posudky sice Masaryk prokázal, že jde o padělky, ale za cenu ztráty důvěry v české společnosti. Během rukopisných bojů se vytvořila skupinka názorově spřízněných osob (J. Gebauer, J. Goll, O. Hostinský, August Seydler), k níž se připojila i řada mladších stoupenců Masaryka, představovaná především J. Herbenem. Tato událost přesměrovala Masarykův zájem do politického života. Jeho spolupracovníky v té době byli J. Kaizl, K. Kramář. Nový politický směr, který představovali, nazval sám Masaryk "realismem". Do říšské rady vstupuje s mandátem za mladočechy roku 1891. Odchází však po dvouletém působení (rodinné důvody a údajně nutnost další přípravy na politickou činnost); vrací se roku 1907, kdy si poslanecký mandát podržel do roku 1914. Devadesátá léta jsou v jeho životě zvláště činorodá a přínosná. Vydává řadu spisů - Česká otázka (1895), Naše nynější krize (1895), Jan Hus, Karel Havlíček (1895, 1896), Moderní člověk a náboženství (1896), Otázka sociální (1896). Roku 1897 je jmenován profesorem Karlovy university. Zapojil se též do tzv. Polanské aféry - Hilsneriády (1899, po odsouzení L. Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky), kde prosadil revizi procesu, ale současně se stal terčem protižidovské kampaně v tisku i na universitní půdě. Roku 1900 v této napjaté době a nepříznivé situaci vytváří českou stranu lidovou (od 1905 Česká strana pokroková). Po vypuknutí války se rozhoduje k aktivnímu odporu proti rakousko-uherskému mocnářství. Před koncem roku 1914 odjel do Itálie a po varování přátel se již do vlasti nevrátil. Působil ve Švýcarsku (1915) a později se během roku přesouvá do Francie, kam přijíždí i E. Beneš. Po celou dobu války nesl na sobě největší tíhu a odpovědnost za budoucnost celého českého a slovenského národa při jednání v Anglii (1916), Rusku (1917 - duben 1918) a poté v Americe, až po podpis Pittsburské dohody a Washingtonské deklarace. A zatímco evropští spojenci s rozbitím Rakouska-Uherska dlouho váhali, podařilo se Masarykovi pro vznik nového státu získat podporu amerického presidenta Woodrowa Wilsona. Proto také po vzniku ČSR stanul oprávněně v jejím čele.
V poválečném období dokončuje knihu pamětí Světová revoluce, vznikají Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem. Chtěl dokončit třetí díl práce Rusko a Evropa, ale nejprve státnické povinnosti a později zdravotní stav mu to neumožnily. V letech 1918, 1920, 1927 a 1934 byl opětovně zvolen presidentem, ale od roku 1934 se jeho choroba zhoršovala, a tak 14. prosince 1935 abdikoval. Poslední chvíle svého plodného a bohatého života strávil na zámku v Lánech, kde také dne 2. září 1937 skonal.

Marie PUJMANOVÁ  (* 8. 6. 1893 Praha, + 19. 5. 1958 tamtéž) - česká spisovatelka

Marie Pujmanová (rozená Hennerová) pocházela z prostředí pražské patricijské rodiny: otec byl univerzitní profesor církevního práva, bratr významný neurolog. Provdala se (po ztroskotání mladického prvního manželství) za významného operního režiséra Ferdinanda Pujmana. Její umělecký i občanský život se odehrával v rozeklanosti mezi měšťanským kultivovaným světem a salónními sympatiemi ke komunistickému hnutí, přerůstajícími později v odhodlanou participaci na jeho vládě.
Na umělecký styl Pujmanové měla značný vliv především Růžena Svobodová, ale svůj podíl mělo i vzdělání získané přímo u F. X. Šaldy. Debutovala roku 1917 knihou Pod křídly, harmonickým obrazem z dětství, po níž následovaly již deziluzívnější, expresionisticky laděné Povídky z městského sadu (1920). Poté, co vzdala práci na svém prvním generačním "eposu" - Románu školní třídy, se vrátila k dívčí tematice v novele Pacientka doktora Hegla (1931). Na začátku 30. let se angažovala ve stávce horníků na Mostecku, navštívila SSSR, o čemž nadšeně referovala v knize Pohled do nové země (1932).
V roce 1932 zahájila 15 let trvající práci na trilogii, jejíž jednotlivé části nesou názvy Lidé na křižovatce (1937), Hra s ohněm (1948) a Život proti smrti (1952). S klesající uměleckou invenčností se tu v rozsáhlé epické skladbě, románu-řece, pokusila zachytit rozhodující okamžiky doby. Vedla dvě základní kontrapunktické dějové linie osudů rodin proletáře Urbana a intelektuála Gamzy.
Poslední tvůrčí období Pujmanové je výrazně poznamenáno naprosto nekritickým, až freneticky oddaným odevzdáním se do služeb vítězného totalitního režimu. Názvy básnických knih Vyznání lásky, Milióny holubiček stejně jako cestopisů Slovanský zápisník, Čínský úsměv jsou dosti výmluvné. Snad se tolik snažila i proto, že její syn byl za neúspěšný pokus o emigraci ve vězení.

 

Josef Václav SLÁDEK (* 27. 10. 1845 Zbiroh, + 28. 6. 1912 tamtéž) - český básník a překladatel

Sládek patří k vůdčím zjevům české poezie druhé poloviny 19. století. Rodiči byl určen pro kněžskou dráhu, ale rozhodl se pro studium přírodních věd. Studia však roku 1868 přerušil a odejel na dva roky jako vychovatel do Ameriky, odkud posílal příspěvky do Národních listů. Po návratu pracoval v jejich redakci, roku 1872 se stal profesorem angličtiny na obchodní akademii, poté na technice v Praze a nakonec lektorem na universitě. Po 20 let redigoval časopis Lumír (1877-98), který udával tón naší literatuře 70. a 80. let 19. století. Soustředil kolem něj stejnojmennou skupinu v čele s Vrchlickým, Zeyerem, Heritesem a dalšími. Sládek se jako mluvčí skupiny často ocital v literárních polemikách a musel hájit lumírovce, napadané za kosmopolitismus Rudolfem Pokorným a dalšími národovci, vesměs ruchovci.
Vlastní Sládkovu poezii charakterizuje lyrický meditativní tón - jak v básních vlasteneckého a sociálního zaměření, tak i v intimní lyrice. K nejtypičtějším sbírkám patří Selské písně a České znělky. Významná byla Sládkova činnost překladatelská. Byl vlastně prvním překladatelem z americké literatury (Longfellow) a také mistrovství jeho básnického přetlumočení téměř všech Shakespearových dramat zaslouží dodnes obdiv. Méně známé je, že patřil i k průkopníkům umělecké fotografie u nás. Význačné místo však Sládek zaujal v české literatuře i jako zakladatel moderní poezie pro děti. Předchůdců - jako byl například František Doucha - v této oblasti nebylo mnoho a na rozdíl od Sládka je jejich dílo dávno zapomenuto.

Václav ŠPÁLA  (* 24. 8. 1885 Žlunice u Nového Bydžova, + 12. 5. 1946 Praha) - český malíř, grafik a ilustrátor

Svá první malířská školení získával V. Špála od svého staršího bratra, profesora kreslení; v letech 1899-1902 se vyučil uměleckému zámečnictví v Hradci Králové. Po odchodu do Prahy se marně pokoušel o přijetí na Uměleckoprůmyslovou školu, studoval proto soukromě krajinomalbu u Ferdinanda Engelmüllera a letní kurs kreslení a modelování na Uměleckoprůmyslové škole. Konečně roku 1903 byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde navštěvoval ateliéry Vlaho Bukovace a Františka Thieleho. Akademii však nedokončil, odešel nespokojen s výukou; dvakrát pobýval v Dubrovníku, kde si léčil plicní chorobu, roku 1911 navštívil Paříž, ve které poznal soudobé avantgardní umění. V roce 1909 vstoupil jako člen do Spolku výtvarných umělců Mánes (spolek jen krátkodobě opustil v letech 1911-13, v době členství ve Skupině výtvarných umělců), od roku 1936 byl dokonce předsedou Mánesu. Od roku 1918 vystavoval s Tvrdošíjnými, podílel se na aktivitě Osmy, i když do jejich řad nevstoupil. Roku 1945 získal titul národního umělce a je pochován na vyšehradském Slavíně.
Rané dílo ještě čerpalo z expresionismu, avšak s větším lyrickým nábojem (Vlastní podobizna s paletou, 1908); návštěva Paříže jej přiblížila spíše francouzskému fauvismu (Venkovanka, 1912). Pozvolna přecházel ke kubismu, který se částečně projevuje již v Krajině z Dalmácie (1913) nebo v Koupání (1914), výrazněji pak v Písni venkova (1914). V této době se Špála také dostal nejblíže k abstrakní malbě (Procitnutí, 1913; Dvě ženy u vody, 1915), kterou však vědomě odmítl. S kubismem se nikdy přímo neztotožnil (Tři pradleny, 1915; Čekající, 1918; Uherská krajina, 1918), i když výrazným způsobem ovlivnil i jeho další tvorbu. Rozhodující funkci měla totiž pro Špálu vždy barva. Definitivně se s kubistickým názorem rozešel kolem roku 1923, kterým začíná "zelené období", v němž maluje především krajiny. Po roce 1927 následovalo nejvíce ceněné "modré období", malba krajin z okolí Písku, Orlických hor a z Českého ráje, s převládajícím modrým tónem, který však není podle fauvistického způsobu konfrontován s červenou, ale je v různých odstínech svébytným prvkem uměleckého projevu (Vltava u Červené, 1927; Na Otavě před bouří, 1929). Po roce 1930 se barevná paleta opět uvolnila, i když modrá zůstala dominantní; vedle krajin maloval i zátiší (Pivoňky, 1931).

Jaroslav VRCHLICKÝ (* 17. 2. 1853 Louny, + 9. 9. 1912 Domažlice) - český básník, dramatik, prozaik a překladatel

Vrchlický, vlastním jménem Emil Frýda, vytvořil dílo svým rozsahem zcela ojedinělé - za svého života vydal 270 knih (!). Převážně psal poezii, která mu vydobyla i vůdčí postavení mezi básníky lumírovské školy a v celé české poezii 19. století.
Do literatury vstoupil již za studií na gymnáziu v Klatovech. Po maturitě začal studovat bohoslovectví, ale už po roce přestoupil na pražskou filosofickou fakultu, kde se mj. věnoval románským jazykům. Následoval roční pobyt v Itálii a po návratu místo tajemníka na české technice, pak v České akademii pro vědy, slovesnost a umění a nakonec profesura všeobecné literatury na pražské universitě. Od počátku literární tvorby byl Vrchlický veden snahou povznést českou poezii na úroveň evropské. Proto mu byl vytýkán kosmopolitismus a nezájem o národní látky, ale kolem roku 1880 boje utichají a básník - zahrnovaný poctami doma, ale i v zahraničí - se stal uznávanou vůdčí osobností české poezie (mj. sbírky Eklogy a písně, Okna v bouři, Zlomky epopeje). Je pak paradoxem, že méně významná část Vrchlického díla, dramatická tvorba, je dnes známější: Noc na Karlštejně a trilogie Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie - melodram s hudbou Z. Fibicha.
Tvorbě prozaické se věnoval bez většího úspěchu, ale neobyčejně rozsáhlé a zčásti dodnes cenné jsou Vrchlického překlady. Překládal prózu i poezii ze všech hlavních světových jazyků, a zásadně tak rozšířil rozhled českých čtenářů po světové literatuře.
Roku 1901 byl jmenován do panské sněmovny, ale za celou dobu svého působení tu pronesl jedinou řeč - a to roku 1906, kdy podporoval přijetí všeobecného a rovného hlasovacího práva. Roku 1908 ho postihla uprostřed tvůrčí práce mozková mrtvice, jejíž následky mu znemožnily v podstatě jakoukoliv duševní činnost. Sklonek svého života prožil tento "velebný kmet", jak byl v necelých 60 letech oslovován, v Domažlicích, kde také zemřel.

 

Karel Bendl (* 6. 4. 1838 Praha, +20. 9. 1897 Praha) - český hudební skladatel

 Studoval na varhaní škole, a v 1858 měl již složeno množství malých sborových prací. V 1861 jeho Poletující Holubice získala cenu a okamžitě se stal oblíbený, místními sborovými společnostmi. V 1864 Bendl jel do Bruselu, kde zakrátko dostal post druhého dirigenta opery. Po návštěvě Amsterodamu a Paříže se vrátil do Prahy. Zde v 1865 byl jmenován dirigentem sborové společnosti známé jako Hlahol, a postavení si udržel až do 1879, kdy baron Dervies žádá jeho služby pro jeho soukromou skupinu.

 

František Ladislav Rieger  (*10.12.1818 - + 3.3.1903)  řečník, státníka politický vůdce národa
 Zeť Fr. Palackého a jeho pokračovatel. Vydával první českou encyklopedii, Riegrův slovník naučný (1859 - 1874), inicioval založení Národních listů. Působil aktivně ve výboru pro zřízení českého Národního divadla.

 

Václav Klaus (*19. 6 1941 Praha)

Vysokoškolské vzdělání získal na Vysoké škole ekonomické. Dále studoval v Itálii (1966) a v USA (1969). Jako vědecký pracovník ČSAV dosáhl v roce 1968 hodnost kandidáta ekonomických věd.

V roce 1970 z politických důvodů opustil vědeckou dráhu a odešel do Státní banky československé. Odtud se koncem roku 1987 vrátil k akademické činnosti do Prognostického ústavu ČSAV.  
Po 17. listopadu 1989 vstoupil do politiky, ale kontakt se světem ekonomické vědy neztratil. Dále příležitostně přednášel i publikoval a v roce 1991 se na Universitě Karlově habilitoval jako docent v oboru ekonomie. V roce 1995 byl jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické v Praze.

V prosinci 1989 se stal federálním ministrem financí. V říjnu roku 1991 byl jmenován místopředsedou vlády ČSFR. Na konci roku 1990 se stal předsedou tehdy nejsilnějšího politického subjektu - Občanského fóra. Po jeho zániku v dubnu roku 1991 spoluzaložil Občanskou demokratickou stranu, jejímž předsedou byl od počátku až do prosince roku 2002. S touto stranou vyhrál v červnu roku 1992 parlamentní volby a stal se předsedou vlády České republiky. V této roli se podílel na klidném rozdělení československé federace a vzniku samostatné ČR. V roce 1996 ve volbách do Poslanecké sněmovny tuto funkci obhájil. Po rozpadu vládní koalice podal v listopadu 1997 demisi. Po předčasných volbách v roce 1998 se stal na čtyřleté volební období předsedou Poslanecké sněmovny.  

Dne 28. února 2003 byl zvolen prezidentem České republiky.

 

ing. Ivan Hlinka (*26.1.1950 Most  +16.08.2004 Karlovy Vary)

Celý život prožil v Litvínově, kde začal s hokejem už v první třídě. Jeho trenérem byl od žákovských let jeho otec Josef Hlinka. V šestnácti letech se stal hráčem 1. ligy. Reprezentační dres oblékl poprvé v r. 69. Stal se trojnásobným mistrem světa - r. 72 (Praha), 76 (Katovice) a 77 (Vídeň), a čtyřnásobným mistrem Evropy - r. 71, 72, 76 a 77. Jako aktivní hráč se celkem zúčastnil jedenácti mistrovství světa a dvakrát ZOH. Na postu středního útočníka sehrál za reprezentační mužstvo ČSSR 256 mezistátních zápasů a nastřílel v nich 132 gólů. V letech 81 - 83 hrál za kanadský klub Vancouver Canucks a 83 - 85 za švýcarský EV Zug. Celou svoji kariéru na domácím ledě oblékal dres CHZ Litvínov (59 - 81), při vojenské službě hájil barvy Dukly Trenčín (r.78). Jako reprezentační trenér týmu Československa přivedl naše hokejisty k bronzovým medailím na MS r. 92 v Praze a v Bratislavě, jako trenér reprezentace ČR k bronzovým medailím na MS r. 93 v Německu a r. 97 ve Finsku a ke zlatým medailím na ZOH r. 98 v Naganu a MS r. 99. 2000-01 trenér Pittsburgh Penguins, 01-02 generál. manažer reprezentace ČR pro OH v Salt Lake City, 02- trenér Avantgard Omsk. Vystudoval průmyslovou školu a VŠE. Ivan Hlinka měl rád dršťkovou polévku, kterou si uměl sám uvařit, a lounskou dvanáctku: Ve volném čase se věnoval malování olejomaleb s hokejovými náměty

 

Vladimír Thiele (* 14.02.1921 Potštejn +30.07.1997)
Narodil se Potštejně v Orlických Horách, v domě u Frydrychů naproti zájezdnímu hostinci – dnešnímu hotelu Slavia. Později zakoupila jeho maminka chalupu č.p. 37 na městečku. V devíti letech osiřel, vychován byl v českobratrském sirotčinci v Čermné. Truhlářem se vyučil v Dobříši (1935-39). Během války byl totálně nasazen v Hallendorfu u Hannoveru, z nasazení uprchl a pracoval ve své profesi v pražské nemocnici na Bulovce. Po osvobození se stal redaktorem Svobodných novin a redigoval časopis Nový hlas (1946). Po převzetí moci komunisty pracoval od roku 1948 v ČKD jako úředník a od 1950 opět jako truhlář. 1958 nastoupil do redakce Svobodného slova, 1960 – 1963 byl propagačním textařem ve státní propagaci, poté až po odchod do důchodu (1981) ve svobodném povolání. Od roku 1937 přispíval do novin a časopisů: Lidové noviny, Zvon, Dělnická osvěta, Národní politika aj. ; Po roce 1945: Svobodné noviny, Svobodné slovo, Květy, Svět v obrazech, Literární noviny, Večerní Praha aj. Spolupracoval s Čs. Rozhlasem, je autorem řady rozhlasových her: Nová krev – 1949, Kutálek si zacvičí – 1955, Velrybí domov – 1962, podle R. Hughes, Nejmladší voják – 1962, podle J. Mareše, Briga ,,Tři lilie,, - 1964, podle O. Mattson, aj. Užíval šifry vt. Vladimír Thiele vstoupil do literatury za války poezií sociálních motivů, oslavy práce a dělnických povolánía zároveň i básněmi variujícími nálady pokory a smutku, které zůstaly charaktaristyckým motivem jeho básnické poetiky. Ve sbírce Karkulka ve smutku se motivy lásky k rodné zemi prolínají s impresemi melancholické podzimní přírody. Po válce vydal V. Thiele sbírku 9. květen, oslavující osvobození Prahy a její osvoboditele. Později pak v jeho lyrice, ale i odborné práci, převážil tématický zájem o umění, zejména na výtvarné, a také větší důraz na formální stránku verše.

 

 

čerpáno z:  KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století a KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

vydalo NAKLADATELSTVÍ LIBRI PRAHA