František Bříza
 

Orlice

Tam kdesi pod hradem v údolí
Divoká Orlice hlaholí,
ten její zpěv se nese dál
jak kdyby klavír sám hrál.

Ty staré lípy co tu léta stojí
i břehy bublající vody se bojí,
a řeka zpívá dál a dál
ten refrén řeky rád bych znal.

A vlnky Orlice co kameny hladí
tu píseň řeky co tak krásně ladí
a oheň lásky hasí dál
 tu píseň řeky co sis přál.

Až řeka zmlkne a změní tvář
tu na ni čeká první slunce zář.
A až procitne ze zimy
tak pozná i ten jediný,
že nastal opět jiný čas
 a milý Potštejn vzkvétá zas.

Potštejnské vyznání

Potštejn je městečko
hezké a čisté,
ten kdo ho navštíví
 řekne to jisté.

Nad řekou Orlicí
stojí tu dávný hrad,
kdo Potštejn nepoznal
 nevěří tomu snad.

Lipovou alejí
jde cesta k údolí,
 kde šumí Orlice
 a lesy hlaholí.

 K Vochtánce pod hradem
 k rozkvetlé louce,
 zpívá si Orlice píseň o Homolce.

V tom klidném místečku
 kde řeka zpívá,
z oblohy bez mraků
 slunce se dívá.

Kapraď i Vochtánka
i blízké kopce,
kdo Potštejn poznal
vrací se kdy chce.